27.3. 2021
Máme s mým mužem tři děti. Poprvé jsem rodila v roce 2005 a musím říct, že za tu dobu se toho na porodních sálech vcelku dost změnilo. I když některé praktiky stále zůstávají, vidím jak porodnictví je na cestě k lepšímu především díky všem ženám, které volají po změně a otevřeným lékařům a lékařkám, a porodním asistentkám, které toto volání slyší.
Kde je ovšem nejenom z mého pohledu potřeba zapracovat, jsou novorozenecká oddělení. Promiňte, že to takto napíšu, ale někdy to je opravdu děs, běs… Když slyším příběhy některých žen, jak se na novorozeneckém některé sestřičky k ženám a miminkům chovají. jak dokáží ublížit jedinou větou… Jak nerespektují porodní přání. Jak je s miminky nakládáno jakoby to byly věci.
Novorozené děťátko je zázrak, který se zrovna vyloupl na svět, který byl 9 měsíců pevně svázaný se svou maminkou a pro něhož jsou veškeré aktivity v tom novém vnějším světě zmatečné a nekomfortní. Teplá náruč maminky, ženy, která jej porodila, která mu celé těhotenství zpívala, hladila ho, a která se připravovala právě na tento den, je ta jediná, která jej má mít pevně ve svém objetí. Samozřejmě pokud to okolnosti nevyžadují jinak a nemůže ji nahradit druhý rodič.
Když vidím jak bezcitně a v nezájmu nově vzniklé rodiny se někdy personál chová, je mi bezmocně. A bezmoc je pocit, které díky standardům některých porodnic zažívá mnoho rodičů.
Na mysl mi vyvstávají jména žen, kterým byla miminka témeř ihned po porodu odebrána nekompromisně a v bojovné atmosféře, kdy lékaři mají vždy navrch… Ani v jednom tomto případě nebylo přímo ohroženo zdraví děťátka a nebylo podpořeno alternativními možnostmi si děťátko u sebe nechat. To, že u ženy vzniká ihned po porodu obrovský koktejl hormonů, díky kterému se ženě začíná tvořit mléko, zavinuje se děloha, vypuzuje se placenta a tvoří se vazba, která znamená pro maminku i miminko vstoupit do nového života bez možných poporodních psychických komplikací je bez diskuze.
Dnešní příběh je o ženě, která mne oslovila po prvním plánovaném císařském řezu, z důvodu komplikací během těhotenství. Druhé miminko si přála porodit přirozeně. Plánovaný císařský řez u prvního těhotenstvím nebyl pro tuto ženu takovým problémem, jako to, co se dělo potom. Své miminko viděla jen krátce po porodu přes plentu.
Bylo odneseno personálem na novorozenecké oddělení, kam po chvíli dovezli i onu maminku. Miminko však viděla jen jednou za tři hodiny na 10 minut na kojení. Tatínek byl odsunut na tu nejposlednější kolej a donucen odejit. Standardní postupy oné porodnice pro ženy po CS. (Nebylo to v době covidu)
Druhé těhotenství bylo ukázkové, a tak nebránilo nic přirozenému porodu, který se i sám přirozeně rozběhl. Musím říct, že i přes naší veškerou snahu ten porod od začátku nepostupoval uplně jednoduše. Po pár hodinách v domácím prostředí, jsme se přesunuly do porodnice. Tato žena bojovala jako
lvice, nikdy jsem neviděla tolik síly a odhodlání, tolik odvahy čelit dalším a dalším silným bolestem, které přibližovali konec porodu jen velmi pomalu. Po několika hodinách silných kontarkcí jsme zůstali viset na mrtvém bodě a nehnuli se ani o píď dál. Každé bojovnici dojdou jednou síly, a tady to byo už za hranicí možností, jakoby se dostala nejdál co to šlo, a to nádherné, fyzicky zdatné tělo vědělo, že dál už to nejde. Usínalo.
Dali jsme tomu čas. Chvilku pro odpočinek a spánek, aby aspoň trochu nabralo sílu na finiš.
Vyšetření však neukazovalo žádný posun. A v tu chvíli se ona žena rozhodla pro konec. Věděla, že už dál nemůže. Že je opravdu na hranici svých možností a že tomu dala maximum. Vím celou svou bytostí, že to nebylo jednoduché rozhodnutí, ale bylo to vědomé přání oné ženy. Ona jediná
mohla zhodnotit své fyzické i psychické možnosti. Měla velikou podporu v personálu porodnice a opravdu velmi dlouhou dobu jsme všichni věřili, že to dokáže.
Víte ono někdy není důležité za každou cenu vyhrát, ale prokázat sílu a odvahu, a ve správny okamžik se smířit s tím, že dál už to prostě nejde.
Není to prohra… Je to veliké vítězství nad sebou samým…
Když jsme si později po tomto porodu volaly. Řekla mi, že ničeho nelituje a že se jí podařilo vyléčit si své trauma z prvního porodu. Víte proč?
Protože miminko bylo ihned po porodu s ní. Nebylo odneseno, nebylo od ní odděleno, ale díky podpoře jedné paní doktorky bylo po celou dobu v přítomnosti rodičů zahříváno maminčiným tělem, rozmazlováno maminčinou náručí a poprvé se mohly protnout čtvery hluboce otevřené oči,
které znamenají celý svět…